Edvard Beneš, prezident Budovatel

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

Tím hořkým chlebem dní, které jsme prožívali

a solí slz, jež vyplakala zem,

Vás nevítáme. My Vás milovali

v těch dobách přetěžkých a my vás milujem.

Když v nocích bezesných u našich amplionů

hvězdami dálek zazníval Váš hlas,

jako by někdo strhl s očí clonu,

jak bychom byli někde blízko Vás.

Vy jste nám dolíval oleje do plamene

ve chvílích zoufalých. Dnes, kdy Vám končí pout,

lid náruč otvírá, na srdce roztoužené

chce si Vás přivinout.

Jaroslav Seifert

Druhý prezident Československé republiky přišel na svět 28.5.1884 v Kožlanech jako desáté dítě v rodině drobného rolníka, který usilovností a podnikavostí proměnil během let chalupu v pěkný grunt. Do vínku se mu dostalo mimořádné pracovitosti a píle, úcty k vzdělanosti a lásky k svobodě a vlasti. Dva jeho starší bratři se stali učiteli a také on se dal cestou chudého studenta. Univerzitní studia absolvoval nejen v Praze, ale i v Paříži, Dijonu, Londýně a Berlíně. Získal rozsáhlé znalosti v řadě oborů a v několika jazycích. Přivydělával si jako novinář, dopisovatel a překladatel. Po návratu do Prahy učil 4 roky na obchodní akademii. Na popud T.G.Masaryka, kterého obdivoval, se habilitoval na Karlově univerzitě spisem o demokratickém socialismu. Ale sotva nastoupil akademickou dráhu, vypukla válka a on se dal mužně a nadšeně do služeb zápasu za československou samostatnost. Zpočátku byl spojkou T. G. Masaryka, činného v zahraničí, a Mafie, tajným spolkem vlastenců doma (Herben, Šámal, Soukup, Scheiner, Kramář, Rašín aj.). Od r.1915 jako generální sekretář Československé národní rady v Paříži organizoval zahraniční odboj spolu s Masarykem, který se zdržoval ponejvíce v Londýně a ve Washingtoně a s M. R. Štefánikem, který neúnavně cestoval po všech spojeneckých zemích. Koordinovaným úsilím dosáhli tito tři muži nejen podpory krajanů v cizině, ale i mobilizace dobrovolných československých legionářů na ruské, francouzské a italské frontě. Úspěšným jednáním s předními evropskými a americkými politiky získali pak v průběhu roku 1918 mezinárodní uznání a politické záruky pro nově vznikající svobodný stát – Československou republiku. T. G. Masaryk ocenil Benešovy zásluhy zcela lapidárně: „Bez Beneše bychom republiku neměli.“

Ve vládě nového státu ČSR se stal dr. E. Beneš ministrem zahraničních věcí. S vynikající přípravou odbornou i jazykovou (byl kompetentní jak v historii tak právovědě, jak ve filozofii tak v sociologii a politologii) stal se brzy osobností známou a uznávanou při koncipování poválečných mezinárodních smluv (Versailles) a v dalším dvacetiletí v mezinárodním úsilí o zajištění míru a kolektivní bezpečnosti. S jeho jménem jsou spojeny aktivity Společnosti národů, např. Ženevský protokol o pokojném řešení sporů z r.1924. Nebylo jeho vinou, že z návrhu rozsáhlého systému smluv se mu podařilo na Západě zabezpečit jen spojenectví s Francií, na Jihu s Jugoslávií a Rumunskem (Malá dohoda).

F.X.Šalda ocenil, že „Beneš přináší z každé cesty (jako ministr) jen mír“, a i „jako president (stal se jím r.1935) zůstává rytířským strážcem míru. Dovede v sobě slučovat pravou lásku k své zemi a k svému národu s pravou mezinárodností, tj. láskou k člověku jako naději a nástroji lepšího života budoucího. ...Je z lidí, kteří jdou za svou myšlenkou a neprodají ji za mísu čočovice. V představě nestranných politicky kulturních evropských pozorovatelů je Beneš pólem civilizace, práva, kooperace národů, přesvědčení o vítězství rozumu a ducha nad surovými pudy zvůle a násilnické expanze. Jeho jméno se stává šifrou v telegrafní abecedě dnešního vzdělance. Je to zkratka za slova: boj o právo, spravedlnost, lidství.“

Prezident Beneš marně usiloval udržet systém kolektivní bezpečnosti v Evropě, zastavit hitlerovskou agresi a zabránit druhé světové válce. Bohužel, velmoci se rozhodly pro politiku appeasementu, ústupků a smiřování s agresorem. Dovedly tak Evropu a po ní celý svět k úděsnému

válečnému konfliktu. Prezidentovi se podařilo třikrát odrazit přímý Hitlerův útok (mobilizace v říjnu 1937, v květnu 1938 a v září 1938). Avšak 29 .9 .1938 byl náš odpor zlomen neblaze proslulou dohodou čtyř velmocí v Mnichově (Anglie, Francie, Německo, Itálie). Prezident Beneš byl nucen abdikovat a opustit republiku. Nepřestal sledovat, co se děje doma, a tak hned 16. března 1939 veřejně protestoval proti německé okupaci a rozbití pomnichovského Československa a postavil se do čela našeho druhého odboje za obnovení Československa a jeho samostatné existence.

Nebylo jiné volby

Zní, zní zrady zvon, zrady zvon

čí ruce ho rozhoupaly?

Francie sladká, hrdý Albion

a my jsme je milovali

F.Halas

Z doby, kdy prezident Beneš nejpalčivěji a nejbolestněji prožíval peklo Mnichova, se dochovaly doklady morálního úpadku části naší inteligence, která se zbaběle distancovala od prezidenta a od idejí, které po 20 let Československá republika vyznávala. Svalujíc všechnu vinu za mnichovskou krizi a vojenskou kapitulaci bez boje na hlavu E. Beneše, snažila se z nově vzniklé situace tzv. „Druhé“ republiky vytěžit pro sebe co nejvíce prospěchu a výhod na úkor idejí demokracie a humanity i národní hrdosti.

V té době poslal odstoupivšímu prezidentovi list dr. Ladislav Rašín. Důrazně v něm odmítá mediální protinárodní štvanice, vyjadřuje prezidentovi úctu a vděčnost i věrnost. Rytířsky přiznává, že ze dvou katastrof, mezi kterými jsme si mohli vybrat, by on volil válku, ale chápe, že prezident, odpovědný za statisíce životů, válku odmítl. Podobné pochopení chybělo politické levici (K. Gottwald) i pravici (P. Tigrid, V. Černý). Ti dva dokonce zpochybnili osobní statečnost prezidentovu, jako kdyby v moderní době (!) váhal táhnout do boje v čele ozbrojenců! Ani Masaryk (jak se spekulovalo) by nemohl v dané situaci vyhlásit „tož budeme sedlat“, aniž by racionálně zvážil všechna fakta.

Fakta byla taková, že izolovaná obrana země obklopené ze všech stran nepřátelskými státy neměla naději na úspěch. Ani na pohraniční opevnění (ke všemu nedokončená) nebylo možno se spoléhat. Jejich úkolem bylo útočníka pouze zadržet na určitý čas, než zasáhnou spojenci. Když však spojenci neočekávaně od svých závazků odstoupili, ozbrojené střetnutí se ukázalo jako nepřijatelný avanturismus. Uvnitř pohraničního opevnění přece existovala „pátá kolona“, tří milionů Němců na českém území se zmocnila vlna prohitlerovského nadšení, každý pátý voják byl Němec. To, co se tehdy v pohraničí dálo, byla již nevypovězená válka proti nám. Na vojenský úspěch nebyla naděje. Ale co horšího. Za daného stavu mezinárodního veřejného mínění (politika a rétorika appeasementu) hrozila i morální katastrofa. Mediální zpracování veřejného mínění dokáže přece hravě zfalšovat i morální smysl obrany. V atmosféře prosycené mnichovanskou propagandou bylo snadné označit ČSR za rušitelku míru a původkyni válečného konfliktu, který nadto mohl přerůst v evropskou, ne-li světovou válku proti SSSR, pokud by nám šel na pomoc.

Slouží národu ke cti, že byl odhodlán k boji a k obětem. Prezident věděl, že boj za svobodu se bez obětí neobejde, bez obětí nebyl ani první a nebude ani druhý odboj, ani domácí ani zahraniční, kterému zakrátko – věren tradici z první světové války – stane v čele. Ale nechtěl připustit oběti marné, a co horšího, proti obětem zneužitelné. Vždyť vyhlášením války v odpověď na mnichovský diktát by přece ČSR podlehla Hitlerově provokaci a umožnila by mu křičet do světa, že „versailleský zmetek“, hnízdo“ židobolševismu“, potlačovatel menšin vůbec a německé zvláště narušil mír, který on, Hitler, hodlal na věky chránit, jak jen by byly splněny „spravedlivé požadavky jeho soukmenovců“. Jen to, že jsme se zdrželi ozbrojené obrany, ať to bylo jakkoli trpké, odhalilo Evropě a světu licoměrné lži, kterými Hitler maskoval svou programovou agresi včetně záměru definitivně si přisvojit naše země jako údajně „německý prostor“. Boje Poláků, Dánů, Holanďanů atd., které se nám předhazují, přišly již do jiné situace. Světová veřejnost již nejásala nad mnichovským mírem, iluze o Hitlerovi již padly, dík právě osudu Československa. Proč některým pseudoradikálům vadilo a stále vadí, že Hitlerova provokace vyšla na prázdno a že byl podán důkaz o pravých záměrech Třetí říše a o marném obětování Československa pro iluzorní zachování míru v Evropě?

Další události vedly k přehodnocení mnichovanské politiky, takže z druhé světové války vyšlo Československo po boku vítězných mocností (dík především zahraniční diplomatické misi prezidenta Beneše) s pocitem satisfakce za utrpěná příkoří a s hrdostí na projevy rezistence národa, který se bránil v druhém odboji doma i za hranicemi, na frontách Západu i Východu, ve Slovenském národním povstání i na Pražských barikádách. R. 1945 se prezident Beneš vrátil do vlasti nadšeně a radostně vítán osvobozeným národem a s odhodláním řešit nové úkoly s respektem k demokratickému vývoji první republiky.

Dr.E.Beneš měl od počátku mnoho nepřátel: jako spolutvůrce ČSR a její ministr zahraničí i jako československý prezident. Časem jich neubývalo, spíše naopak, a jsou tu dosud: ctitelé starého mocnářství a odpůrci samostatného Československa, iredenta německá i maďarská, agresivní neonacionalisté, nepřátelé demokracie, fašisté doma i za hranicemi, domácí kolaboranti a zrádci, opozice zprava i zleva, intelektuální rivalové v oblasti politiky, veřejného a kulturního života. Ti všichni se předháněli v nepřátelských výpadech a odsudcích, které si i navzájem půjčovali. A děje se tak dosud. Zásadně se nepřipomíná Benešův lví podíl na prvním zahraničním odboji (1914 - 1918), spolupráce s T. G. Masarykem a M. R. Štefánikem, účast na budování meziválečného Československa, formování principů demokratické politiky v evropském i světovém měřítku. Stejně tak se neberou na vědomí jeho zásluhy v druhém zahraničním odboji (1939-1945). S nasazením všech sil včetně diplomatické erudice jej vedl k osvobození a obnovení naší vlasti. Zato po vzoru goebelsovské propagandy se donekonečna opakují jeho dvě údajná „selhání“, přijetí mnichovského diktátu a přijetí demise 12 ministrů v únoru 1948. V obou zmíněných mezních situacích (v té první jsme to ukázali konkrétním rozborem) působily mocné historické síly, které prezident malé země nemohl ovlivnit. Pokud musel volit, rozhodoval se za národ s veškerou odpovědností a volil – menší zlo.

K otřepaným výmyslům o dvojím „selhání“ přibyla vlivem vstřícnosti k aktivitám revanšistických spolků odsunutých Němců i nenávistná představa prezidenta Beneše jako strůjce poválečných osudů vysídlenců. Je to součást propagandistických dezintepretací dějin, v příkrém rozporu s historickými fakty. Tato neblahá vstřícnost vyšla najevo, když parlament ČR navrhl zákonem ocenit zásluhy druhého presidenta, podobně jako byl kdysi oceněn T.G.Masaryk. Bylo politováníhodné a zahanbující, že senát za předesednictví P. Pitharta návrh zamítl. Byl však poslaneckou sněmovnou přehlasován, a tak od dubna 2004 LEX BENEŠ platí.

Prezident Beneš se skutečně zasloužil o stát, a to hned dvakrát: Za 1. světové války se spolu s T. G. Masarykem a M. R. Štefánikem zasloužil o vznik svobodné a samostatné Československé republiky. Za 2. světové války za její záchranu ze smrtelného nebezpečí a za návrat mezi suverenní státy.

Kolem 130. výročí narození prezidenta dr. Edvarda Beneše bylo napsáno mnohé. V jakési neurčitosti se však ztrácí jeho souhlas s teorií konvergence Západu a Východu, včetně vztahu k Stalinovi a k SSSR. V poválečné atmosféře optimismu a nadějí se všeobecně věřilo, že Západ bude „socializovat“ a Východ „demokratizovat“ a sblíží tak svá stanoviska. Tato víra však netrvala dlouho. Myslím, že danou problematiku s nadhledem ukazují autentické Benešovy „Paměti,“ které vyšly r.1947. Prezident Beneš uvádí, že si po vítězné válce Spojenců přál obnovit a přebudovat náš stát tak, aby byl co nejlepší a nejtrvalejší. Chtěl postupovat cestou vývojovou a nenásilnou. K mezinárodní situaci napsal doslova: „Věřím, ... že nová demokracie poválečná a systém sovětského socialismu by mohly žít vedle sebe opravdu smírně, bez rivalit a nepřátelství, ve spolupráci a vzájemné dohodě. ...Obávaje se toho, co se už dnes na obou stranách ukazuje, ... dodávám: Jaký bude konečný stav a postup tohoto vývoje u jednoho či druhého z obou těchto sociálně-politických systémů, nemůže říci nikdo... Půjde tento vývoj až ke konečnému násilnému vyvrcholení, anebo jej obě strany, přestavše se holedbat svou revoluční silou nebo atomovými pumami, jakož i zdůrazňováním skutečných nebo jen předpokládaných slabostí svého odpůrce, navrátivše se k politice tak státnicky prováděné za těžké doby války, samy zastaví a obrátí jej ve směr pro oba nutný a příznivý? Ne-li, pak běda, běda bez rozdílu všem nám.“ To, že se nešlo cestou konvergence, ale cestou studené války, bylo nejen zklamáním nadějí prezidenta Beneše, ale svými tíživými důsledky na nás doléhalo celá desítiletí a vlastně doléhá dodnes.

Použitá literatura

Šmeral, B.: President Budovatel. Praha, Brno, B. Bystrica 1946

Olivová, V.: Zápas o Československo. Praha 1922

Beneš, E.: Paměti. Od Mnichova k nové válce a novému vítězství. Praha 1947 a 1948

Černý, V.: Paměti. Brno 1992

Tigrid, P.: Kapesní průvodce...Praha 1990

Beneš, E.: Šest let exilu a druhé světové války. Praha 1946 a 1947

Beneš, E.: Úvahy o slovanství. Hlavní problémy slovanské politiky. Praha 1947 a 1948

Beneš, E.: Demokracie dnes a zítra. Praha 1